Ten seriál neměl být o sexy upírech - 2. část

zdroj: www.televisionwithoutpity.com, 21. září 2007

autor: Couch Baron

photo source: Civilized James Gallery

CB: V těchto dnech se zdáte být milovník Anglie – v Anglii jste strávil hodně času během turné. Trávil jste zde tolik času i před Buffy?

JM: Ne, ne. Chtěl jsem, ale vždycky jsem byl chudý. Má rodina, Marstersů, je zapsána v knize The Book Of Domesday. Byli jsme součástí původní Saské invaze v roce 1056, myslím. Ano, dostali jsme se do záznamů – byli jsme páni něčeho, dostali jsme pozemky, hned po vpádu Viléma Dobyvatele. Normané nám dali pozemky a tituly a udělali z nás Pány našeho území. (oba se smějí)

CB: Hezké! Důvod proč se ptám, jsem si jistý, že jste milionkrát slyšel, jak jste odvedl výbornou práci s přízvukem Spika. Myslím si, že jsem četl, že to původně měl být kreolský přízvuk?

JM: Ne, už původně měl mít Britský přízvuk, poté se mě žertem zeptali, jestli umím nějaký jiný přízvuk. Řekl jsem jim, že ano: „V podstatě jaký chcete.“ Odpověděli mi na to: „Umíš Jižanský?“ a já ho předvedl jako starý New Orleanský přízvuk, padesátiletého bělocha, běloši takhle nemluví. [Poznámka CB: „James tuto část řekl s tímto přízvukem, je to skvělé“] Bylo to cool, nakonec však, nemyslím si, že to bylo tak přirozeně vášnivé, nebo přinejmenším tak stereotypní.

CB: Přišlo vám to tedy přirozené, hrát Britský přízvuk?

JM: Je to trochu legrační, mluvil jsem o tom s kamarádem z divadla a smáli jsme se, protože umět několik přízvuků není v divadelním světě žádná věda. Něco, za co by vás mohli angažovat. V podstatě dělám všechny bělošské přízvuky. Neumím tak dobře korejský, ale můžu si vydělat peníze z ruského, francouzského, norského, jihoafrického – musíte mít při konkurzech alespoň jeden v záloze, když tu roli dostanete, tak ho zlepšíte. Spike ho neměl na počátku tak skvělý. Několikrát měl velmi jižanský přízvuk, naprosto.

CB: Získal jste kvůli tomu, že jste hrál postavu s přízvukem, velkou pozornost v Anglii?

JM: Um, ano. Mysleli si, že jsem Angličan. Říkali mi (s britským přízvukem): „Skvěle!“ Dobývali mě v Anglii.

CB: Takže, když potkáte Angličany a mluvíte jako vy...

JM: Pokaždé spustí (s Britským přízvukem): „Mluvte s vaším sexy britským přízvukem!“, odpovídám na to: „Co je špatného na americkém? Není sexy?“, řeknou mi na to: (s britským přízvukem) „Ne, popravdě není.“

CB: Heh. Pár let jsem žil v Anglii, vím jaké to je. Spike měl skutečný punkový styl – myslím si, že Sex Pistols byli celkem vhodně přirovnáni. Punková hudba a styl, bylo to něco, o co jste se zajímal už předtím?

JM: Naprosto, ano. Když jsem vyrůstal... na střední škole, končil jsem střední školu v 80. letech, takže si pamatuji, když vyšlo album Sex Pistols „Never Mind The Bollocks“, byl to prvák, pak přišli The Clash se čtyřmi alby v posledním ročníku, jedno z nich bylo dvoj-album (London Calling – poznámka CB), byla to skvělá doba. Úžasná byla Pati Smith. Byli jsme na The Clash v Cow Palace, hltali jsme tequilu. A protože Cow Palace slouží jako basketbalový stánek, nebo tak něco, tak přes kurt natáhli dřevěné pružící desky, aby to ochránili, ale všichni jsme na tom skákali. Hráli tam i The Dead Kennedys – usnul jsem, vzal jsem si pár No-doz (*Sky: Kofeinové tablety dodávající energii, běžně prodávané v lékárnách), ale nezabrali mi, skoro jsem usnul, vzpomínám si, že jsem se snažil vydržet zůstat vzhůru na The Dead Kennedys, ale nebyl jsem toho schopen, nakonec jsem ale slyšel: „A TEĎ PŘICHÁZÍ, THE CLASH!" Najednou se mi probraly všechny smysly – bylo mi asi sedmnáct, snažil jsem se prodrat přímo do středu a mimochodem, zničili jsme Cow Palace. Pak tam tak dvacet pět let nepovolili žádný rockový koncert, zničili jsme tím skákáním na pružném povrchu podlahu. Taneční styl byl prostě skákání nahoru dolu. Skákali jsme ale přímo veprostřed, v podstatě se střetávala levá strana s pravou a naráželo to v prostředku, šel jsem přímo do středu a hodil lahev tequily na pódium! Joe Stummer zavolal: „Jedna, dva, co to k čertu je?“ (oba se smějí) Zvedl tu malou lahev tequily a zeptal se: „Kdo to sakra hodil?“ Zvedl jsem svou krátkou ruku a on mi řekl „Děkuju!“ Napil se a nechal ji kolovat, až ji dopili, v tom momentě jsem si myslel, že jsem kamarád kapely! Snažil jsem se tedy dostat do zákulisí, dostal jsem se tak na tři kroky do zákulisí a vyhodili mě. Ale vymluvil jsem si cestu zpátky. Bylo to správné. Ano, punk byl výborný.

CB: Vidím, že jste uvedl díl "Once More, With Feeling" jako vaší nejoblíbenější epizodu z Buffy. Bylo to částečně kvůli tomu, že jste spojil vaše herecké a hudební nadání?

JM: Ne, je to hlavně kvůli tomu, že jako osazenstvo, zejména herců, ale jsem si jistý, že i filmařů, bylo vyděšeno, právě kvůli těm požadavkům navíc, u hraní muzikálu. Pohyb kamery, víc detailů a další věci, s kterými přišli. Herci vážně nepodepsali smlouvu aby byli muzikáloví herci. Tony Head a já jsme byli zpěváci, takže my na to reagovali. „To je skvělé!“. Je to zábava a pro nás to byla procházka parkem. Ale ostatní, oni… víte, můžete být ten nejlepší dramatický herec, ale nemusíte být komediální herec. A když hrajete ve skvělém dramatu a náhle se rozhodnou, že na jeden díl z toho bude komedie, můžete odejít, pro tohle jste se nepodepsali. „Udělám ze sebe hlupáka.“ Když najednou řeknou, že bude muzikál a vy jste nešli na konkurz na muzikál, zčistajasna, napadne vás, že vám kolem hlavy bude létat tolik vajec, že vás některé trefí. Prošli si tím všichni herci. Vrhli se do toho a naučili se své části, víte, taneční a pěvecké a vyšli z toho dobře.

CB: Ano, myslel jsem si, že to od řady z nich bylo velmi odvážné.

JM: Ano. Mělo se to tak, netrvalo moc dlouho, než jsme si uvědomili, že to půjde. Joss nám ukázal kousek nahrávky a my jsme viděli, že to ve skutečnosti bude opravdu dobré. Jako skupina, začali jsme jako lidé v depresi a naštvaní a grrrr! A skončili, jako bychom létali. Víc než cokoliv mi tohle připomnělo být v divadle, kde někdy hrajete hru... jako jsme hráli tu děsivost. Hra The Interrogation, byla to skoro čtyř hodinová hra o soudech s nacisty v roce 1965 ve Frankfurtu, v Německu, vše to je skutečné, jen je to upravené ze záznamů. Víte kdy povstali stráže a řekli svou část, poté povstali vězni a řekli svou výpověď a to je vše. Trvalo to hodiny. Hráli jsme to. (směje se) Byl to hit. Připomnělo mi to dobu, kdy jsem říkal hercům, že s tímhle opět skáčeme z útesu: „Buď poletíme a nebo se rozplácneme, takže začněte mávat.“ Připomíná mi to to.

CB: Hezké. Očekávali vaše návrhy, když psali písně, vzhledem k tomu, že jste muzikant?

JM: Neeee. Joss nehledal návrhy.

CB: (směje se) Není to člověk, který by vyhledával návrhy, co?

JM: Ne. (směje se)

CB: Dobrá tedy. Pojďme si povídat o Without A Trace.

JM: Výborně.

CB: Vaše postava, Detektiv Mars, bude představena v premiérovém díle. Co nám o něm můžete říci?

JM: Um…nosí hnědou. Takže je to důvěryhodný polda. Ve světě policistů, když máte na sobě modrou, můžete být nebezpečný nebo můžete být jenom sexy. Ale pokud jste oblečen do hnědé, pak jste spolehlivý policajt. Jsem dobrý chlap. To znamená, že mě zajímá, jestli mě prostě zabijí a dojde ke krvavému konci. Pro mě to bude krvavý konec! Je to Mars! Pojmenovali mě Mars. Což znamená bolest. Ne, je to dobrý chlap, který chytá zločince, kteří dělají strašlivé věci mladým ženám a velice rychle se to rozroste a je to mnohem větší, než si myslel, spojí se s FBI. Pochází z Baltimore a tak nějak byl vtažen do vyšetřování… začal s vyšetřováním, protože poslední vraždy se udály v jeho městě, pak se vraždy přesunuli do New Yorku a on je tam sleduje a začne pracovat s FBI. Jsem na začátku, takže upřímně, víc toho nevím.

CB: Kolik jste natočil dílů?

JM: Uh…dva? Nebo možná to byl jeden. Nevím, je to vedlejší příběh, takže ho mohou vložit tam, kam chtějí.

CB: Jistě. Zmínil jste se o tom dříve, ale četl jsem o příběhu, který se točí kolem vaší postavy, a dokonce i na tento seriál, jde o velice temný příběh. V minulosti jste objevil v temných rolích hodně humoru – myslíte si, že to budete umět i tady?

JM: Nevím, zda tady potřebují humor. Myslím si, že ode mě potřebují čistě niterní reakce normálního, dobrého člověka. Nemyslím si… já nevím. Můžeme se do toho dostat a rozhodnout se, že potřebujeme šibeniční humor, chci tím říct, v určitých momentech ho musíte mít.

CB: Když mluvíme o tom, jak jste dobrý chlap, jak se vám doposud hraje s ostatními stálými herci?

JM: Doposud jsem natáčel pouze s Marianne (Jean-Baptiste), vše co nám řekli bylo, že od nás potřebují více vášnivosti, to bylo vše. (směje se) Dělali jsme si z toho legraci a pak jsme si povídali o Arethě Franklin. Možná vyvozuji závěry, ale obě dvě postavy jsou dobří poldové a oba dva chtějí chytit stejnou osobu, nenacházejí důvod, proč si vzájemně nedůvěřovat, myslím si, že… nevím, zda se stanou nejlepšími přáteli, nebo tak něco, domnívám se však, že si nemyslí, že jsou hloupí. Myslím si, že potřebují nějaký druh spojení, řekl bych, že jsme se k sobě v prvních záběrech na heliportu chovali trochu suše, řekli nám: „potřebujeme víc vášně“. To je vše, co vám mohu říct! Tak jsme dali naším postavám víc vášně, mrkal jsem na ní. (oba se smějí). Mimochodem, je úžasná.

CB: Je skvělá. Když mluvíme o Marianne, předtím jsme mluvili o tom, jak jste strávil hodně času v Anglii, ale mám pocit, že jste strávil také hodně času v Austrálii?

JM: Byl jsem v Austrálii, myslím si že třikrát. A vlastně jsem ještě pořádně neviděl Sydney, protože se mě pořád snažili najít, třeba rádio stanice, hlásili (s australským přízvukem): „Najděte Jamese Marsterse!“ Takže jsem zůstal v hotelovém pokoji. Byl jsem ale v Melbourne, to bylo vážně dobré. Melbourne mi tak trochu připomíná Seattle.

CB: Důvod proč se ptám, Marianne je z Anglie, ale Anthony LaPaglia a Poppy Montgomery pocházejí z Austrálie.

JM: Wow, to jsem nevěděl!

CB: Jo!

JM: Další dva skvělí herci z Austrálie! Co je to? Vědí, jak dělat role. Austrálie ví, jak dělat mužské role – jednoduché a silné role.

(Tady úmyslně ponechám i druhou možnost překladu, opravdu si nejsem jistá, jak tuto odpověď myslel :D a u Jamese nikdy člověk neví :D - Vědí, jak navrhovat oblečení. Austrálie ví, jak navrhovat pánské oblečení – jednoduché, silné.)

CB: Vzhledem k tomu, že jste pracoval pouze s Marianne, je to zábava pracovat s Angličankou? Protože, když se díváte na Without A Trace, napadne vás Americké krimi, ale hraje vám v tom mezinárodní obsazení.

JM: Mám chuť říct: „Tak nějak jsem si vydělával na živobytí hraním britského přízvuku, ty si teď vyděláváš na živobytí hraním amerického přízvuku.“ (směje se) Skvělá věc na připojení se k cirkusu. Ano, něco z ní vyzařuje a je s ní velká legrace... očividně jsou velmi dobrá společnost a vědí, co dělají, vy jen stojíte na svém místě a říkáte vaše party a oni se pohybují. Je to jednoduché, nemrhají časem, neříkají kolem samé - „Oh, jéje, tohle musíme udělat znova, máme to rozostřené nebo, musíme to natočit z jiného úhlu“, všechno tohle mají rozmyšlené už patnáct minut předem, vy si toho jen třeba nejste vědomi. Pohrával jsem si s Marianne a oni nám řekli, ať zmlkneme, řekli jsme své texty, oba jsme je uměli a pak jsem pokračovali. Tak trochu jako Woody Allen, nebo jako Clint Eastwood – říkají, že Clint někdy vypouští slova: „Nebudu dělat víc jak dva záběry. Pravděpodobně nahraji pouze jeden, takže buďte připraveni.“ A v tom je opravdu dobrý. Myslím si, že první záběr je ten nejlepší.

CB: Takže u krimi seriálu jakým je Without A Trace, s tím, jak je navržen, vypadá to, že každý díl bude v podstatě samostatný. Chcete po lidech, aby si vás naladili a věděli, o co tam jde – není to seriál jako Buffy, kde když si pustíte díl uprostřed série, tak je zde spoustu mytologie, než abyste v tom měli jasno. Nicméně, dramaticky to vypadá na jedny z nejzajímavějších postav, jak pro diváky, tak bych řekl i pro herce, kteří procházejí podstatnými změnami. Jak tohle udržujete v rovnováze u kriminálních seriálů? Hledáte k vaší postavě nějaký dějový oblouk? Nebo tak nějak chápete, co po vás chtějí?

JM: Opravdu dobrá otázka. Um... inklinuji k myšlence, že je zde vždy dějový oblouk. (směje se). Nemůžu si pomoct a prostě se k tomu přikláním, ať o tom scénáristé vědí a nebo ne, tak to je. Když propadnete scénáři a upřímně ho prozkoumáte, pak vidí detaily a oni si pak jsou více vědomi toho, co dělají. Někdy to jen ujasníte, nebo objasníte to, co si ani nepřipouštějí. Je to trochu dialog, kterým procházíte. Opravdu ale... jedna z nejlepších věcí u kriminálních seriálů, myslím si to, je, že se opravdu moc nezabývají postavami. Postavy jsou nejlépe definovány akcí, prostřednictvím toho, co se rozhodnu, že teď udělám. „Z tohoto místa, kam půjdeme?“ A to kam půjdeme, to říká hodně o tom, kdo jsem.

CB: Naprosto. A zejména ve stresu, který vídáme u kriminálních seriálů – život ohrožující, život měnící se rozhodnutí, které musíte udělat.

JM: Přesně. A není to... realisticky, to není tak moc... když se zabývají postavou v televizi, častokrát musíte stát v klidu a mluvit o sobě, což není tak zajímavé. To je skvělá věc na kriminálních seriálech... věc se má ale tak, že v televizi je to mnohem působivější. Skutečně můžete prozkoumat postavu, protože procházet jen skrze akci je velmi nákladné a zabere mnohem déle to napsat, opravdu. Proto se tím kriminální seriály moc nezabývají, jen věří, že herci, kteří tyto postavy hrají, je naplní lidskými vlastnostmi, které jim dodají skutečnost, ale ve skutečnosti jde jde jen o tohle: „Dostaneme toho chlapa?“ Jak říká David Mamet, „Je mnohem zajímavější cítit emoce, než se na ně dívat.“ Když se díváte na House Of Games (Hráčské doupě), někteří herci se s tím dokáží vyrovnat a pro některé herce je to těžké. Myslím si, že je trochu moc posedlý vymazáváním všech emocí, ale dává to smysl. Takže, myslím si, že nechci moc silně tlačit na objevení dějové linie mé postavy, ale vzadu v hlavě, vždy to tam je ukryté. Pokaždé mě napadá: „Kdo je ten chlap?“

To be continue... :D