Ten seriál neměl být o sexy upírech - 1. část

zdroj: www.televisionwithoutpity.com, 21. září 2007

autor: Couch Baron

photo source: Civilized James Gallery

Do teď můžu čestně říci, že jsme si upřímně mohl dávat nějaký ten kredit (ačkoliv dotyčný kredit je různorodý) za každý rozhovor, který jsem kdy dělal pro TWoP. To teď skončilo, ačkoliv jako dotazující se, si vlastně nestěžuji. Rád bych, jménem TWoP, poděkoval Jamesově publicistce Jenni, která byla zlatíčko a zprostředkovala tento rozhovor a samozřejmě také musím poděkovat tomu samotnému muži, bývalé hvězdě z Buffy the Vampire Slayer a Angela, který mi věnoval takřka padesát minut, přičemž jsme měli naplánováno jen dvacet minut. Je to skutečně laskavý a zábavný chlap a tady je, co řekl.

Couch Baron: Vyrostl jste v Modestu, v malém vnitrozemském městě v Severní Kalifornii.

James Marsters: Ano. Je to dobré místo k vyrůstání. Je tam hodně ovocných sadů a prašných cest.

CB: Hezké. Koukám, že jste chtěl být hercem už od mládí.

JM: Ano, od šesté třídy.

CB: Postihl vás nakonec případ maloměšťáctví? Umíral jste touhou dostat se pryč a splnit si svůj sen?

JM: Uh…jo! Můj otec žil blízko San Francisca a když jsem poprvé uviděl San Francisco, říkal jsem, chci žít v tomhle městě. Prostě se mi líbil ten rytmus.

CB: Šel jste tam do divadla?

JM: Ano, šel jsem do ACT, je to opravdu dobré divadlo na Geary Street. Byl tam Byron Jennings a Michael Winter – to bylo úžasné, skvělá společnost. Ve skutečnosti, byli tak dobří, že když jsem šel na Broadway, říkal jsem: “Víš co, tohle je dobré.“ Vlastně, ne tak skvělé.

CB: Vážně! San Francisco bylo lepší.

JM: Ano! Viděl jsem na Broadway dvě kompletní sezóny a měl jsem pocit, že jsem to neviděl. Nakonec jsem tak nějak došel k závěru, že Broadway byla výdělečný trh a proto jejich směr musel být o něco jednodušší. Viděl jsem hry, které jsem také viděl v neziskovém divadle, byli tam mnohem komplexnější – stejné hry, stejný scénář. Na Broadway jsou dobří herci, ale hry byli zjednodušené, protože to byl jiný trh – nesnaží se dělat umění. Domnívám se, že se snaží vydělat peníze a chtějí rozšířit publikum.

CB: Zajímavé. Tedy, vy sám jste dělal několik opravdu vážných divadelních produkcí…

JM: Jo. (směje se) Jednou jsem si zlomil ruku člověče.

CB: Co se stalo?

JM: Oh, skoro jsem uhodil pastora. Ten chlap nás přerušil… hráli jsme hru Sama Sheparda a Josepha Chaikina - Joseph Chaikin je skvělý dramatik, který trpí chorobnou nespavostí, Sam za ním šel, když psal tyto hry, snažil se, aby to pro Josepha byla jakási terapie. Ta hra je o andělovi, který spadne na zem a je zmatený, (poznámka CB: hra se nejspíš jmenuje The War In Heaven: Angel's Monologue), je to velice emotivní – anděl je lapen policistou a tak a přišel tam starý dobrý pastor, sedl si do přední řady, hned vedle mě! Hraji anděla a ještě je tu druhý herec, hrajeme scénu, kde se chystáme jeden druhého zabít, přestali jsme hrát a říkám mu: “Ede, co je? Hoří, nebo je zemětřesení, co je?“ „Nic, jen se dívám.“ „Tedy Ede, nemůžeš přerušovat zkoušky. Budeme muset zopakovat čtyřicet-pět minut, abychom se k tomu dostali.“ (Hlasem Georgie W. Buse) „Víš co, pokračujte. Neodejdu. Já jsem pastor. Vy hrajte, teď.“ A víte, nakonec jsem ho dostal pryč, ale jakmile odešel, praštil jsem do podlahy a zlomil jsem si ruku, neměl jsem zdravotní pojistku. Přemluvil jsem nemocnici, aby mě ošetřili, protože jsem dělal službu společnosti! (oba se smějí) Doktor mi ale jen vždy znova zlomil kost, nemohli ji zpevnit, to bylo moc drahé, takže ji jen každých pár týdnů znovu zlomil a nechal srůst.

CB: Ach můj bože. Nemáte s tím žádné vleklé problémy, že ne?

JM: Uh, zatím ne. Říkají, že později budu mít ošklivou artritidu.

CB: To naštve.

JM: Jo, to naštve.

CB: V Chicagu jste začal se svou vlastní divadelní společností, pak jste se přesunul do Seattlu. Měla specifické zaměření, nebo v tom byl koutek divadla, který jste se snažil objevit?

JM: Ne, vůbec ne. S mou tehdejší ženou, Lianne Davidson, jsme dělali produkci hry Briana Friela, Lovers (Milenci). Skvělý scénář – smutný, veselý a úžasný. A kromě ne příliš dobré produkce a špatné režie to myslím mělo i tak úspěch má tehdejší žena a já jsme se na sebe podívali a řekli si “Až takhle to dokážeme zbabrat.” (oba se smějí) Pojďme to sami zkusit. Udělali jsme to, spojili jsme Lanforda Wilsona Home Free! a Leonarda Melfia The Bird Bath, u kritiků to nemělo úspěch – kritici po náš šli, ale bylo nám řečeno… mí přátelé mi řekli, že tohle dělají všem hercům, kteří se odváží dělat něco takového. Naštěstí jsme byli přes ulici od Steppenwolf a oni si nás všimli, vzali si nás pod svá křídla a trochu nám pomohli. Větší úspěch jsme měli s hrou A Phoenix Too Frequent, první hra Christophere Frye. Byl to skvělý příběh, který vlastně také skoro skončil násilím.

CB: (oba se smějí) Cítím tu téma!

JM: Pronajímali jsme si obrovský prostor na West Side, v Chicagu. Byla to velké jako skoro polovina fotbalového hřiště, 22 stop vysoký strop, 25 stop – obrovský. Můj jevištní výtvarník, Greg Musick, mi řekl, že je to skvělé, jednou jsem se na ten prostor podíval a napadlo mě, tohle místo si nemůžu dovolit obsadit. Greg mi na to řekl, „Chlape, nedělej si s tím starosti, to zvládnu.“ Napadlo mě jen, „Jdi do háje!“ Zvedl jsou svou malou ruku a řekl "Mohu si dovolit vyplnit zhruba tolik místa" jako 9x10 stop. Nemám na to peníze. A on na to "Věř mi". Řekl mi, že ode mě chce jen hromadu prostěradel. Tři sta prostěradel. Všechny je obarvil, že vypadala jako růžový mramor a smotal je do obrovských sloupů, sloupů, které se táhli od střechy a pak je naskládal po stranách, vypadalo to nádherně. Celou zimu jsme strávili výrobou… Získal jsem prostěradla z hotelů, které je už nechtěli, klečeli jsme na kolenou a tvořili růžový mramor… v době kdy jsme měli začít zkoušet jsme byli připraveni. Zkoušeli jsme dva týdny a majitel těch prostor nám řekl „Oh, nemůžeme to udělat, stěhuji se do centra. Tam kam jdu, tam nejsou divadelní prostory“. Už jsme utratili peníze za práva a za reklamu a za všechny ty věci kolem.

CB: A měli jste tři sta růžových prostěradel!

JM: (oba se smějí) Přesně! Pracovali jsme na tom celou zimu, správně? Řekl jsem mu: „Ukažte mi, co máte a já vám řeknu, jestli máte divadelní prostor.“ Šel jsem se tam podívat a nic tam nebylo, řekl jsem mu, „Ale no tak, musí tu být kumbál, ukažte mi cokoliv.“ A on mi ukázal suterén, prostor, který byl tak třicet let nevyužívaný. Ale znovu, můj výtvarník mi řekl: „Ach můj bože, to je perfektní, to je perfektní,“ a já na něj, „To si chlape děláš legraci? Je to hrobka člověče, je to hrobka!“ A tak jsme to vyklidili, bylo to bez kanalizace – museli jsme tam dát kbelíky a zpřístupnit to a naštěstí šel kolem osvětlovač z divadla Goodman, to je skvělé divadlo dole v ulici, jeden z mých producentů, dokáže ukecat kohokoliv do čehokoliv, přemluvila ho, aby se šel podívat na zkoušku a přišel a osvětlil nám to tam! Měli jsem jenom něco, co vypadalo jako kelímky od kafe, měli jsme to jako lampy, ale měli jsme jich hodně, tak třicet. Říká se jim sváteční lucerny, velice opatrně je rozvěsil a vypadalo to tak krásně. Otevřeli jsme, dostali jsem výborné recenze, neměli jsme pro lidi dost sedadel. O dva týdny později přišel člověk a řekl nám: „Víte, jdeme dělat kanalizaci, musíte to vyklidit.“ Řekl nám to ten samý majitel: „Musíte odejít, máte dva týdny.“ Zasáhlo mě to, začal jsem na něj křičet přes bar a snažil jsem se ho přeskočit, Greg a má žena mě stáhli zpátky a pak on zase začal a má bývalá žena se snažila přeskočit bar a Greg a já jsem ji tahali zpátky. Nakonec jsme ale museli odejít.

CB: Člověče! Mimo herectví jste také profesionální muzikant. Máte o hudbu zájem stejně tak dlouho, jako o divadlo?

JM: Tedy, na kytaru jsem se začal učit nějak v tu samou dobu, možná dva roky poté. Když mi bylo třináct, čtrnáct, tak jsem hrál po barech, byl jsem nějakou dobu ve skupině, která si říkala The Vandals. Když nadešla doba vysoké školy, rozhodl jsem se studovat herectví, kytara tedy byla jen v mém osobním životě. Pak jsem se dostal do televize a zjistili to kluby, věděli, že budou moci prodat lístky ať to pokazím nebo ne a já jsem hrál a kazil to, vyprodávali lístky a já se dál snažil. Potkal jsem člověka, založil kapelu a hodně se naučil, vydržel jsem s tím dva roky a od té doby jsem začal hrát sólo, bylo to děsivé. (směje se) Ale nakonec mi lidé řekli, že se jim to líbí víc, protože jsem skutečně zpíval jen mé vlastní písně a všichni zní lépe, když zpívají své vlastní písničky. Upřímně, Charlieho věci byly příliš vysoko.

CB: To byla kapela Ghost Of The Robot, správně?

JM: Ano! Ano. Byla to skvělá kapela, do doby, než začal zpívat ten zatracený zpěvák! Pak to byl děs! (oba se smějí) Je to strašný pocit, když ten chlap jste vy! A říkáte si: „Na tohle nemám hlas chlape!“ Nakonec, natáčeli jsme druhé album a já jsem konečně měl výšku hlasu potřebnou na první album. Pracoval jsem na tom, protože víte, on je tenor, píše pro sebe a pak mě to nutí zpívat, ale já jsem baryton. Konečně jsem ale měl výšku hlasu pro první album a on tam přidal tři na vrch! Měl jsem pocit jako „Ty parchante! To neumím, to neumím!“

CB: Heh. Nejste jediný známý herec, který profesionálně jezdí na turné. Když nebudete mluvit za nikoho jiného, myslíte si, že to dělá ten půvab, co má publikum, obzvláště, když je to naživo, co se vám nedostává, když pracujete v televizi?

JM: Ano. Určitě. Je v tom nebezpečí, zároveň však svoboda, kterou rozhodně nezískáte v televizi.

CB: Představoval bych si, že se vám ani nedostává takového strachu/vzrušení při natáčení desky ve studiu.

JM: Uh, ne, ale mám štěstí, že pracuji s hodně dobrýmu lidmi, takže jsem víc nervozní ve studiu, než jsem byl kdy nervozní před publikem a já býval před lidmi naprosto zděšený. Pracuju několik dní s Benem Peelerem, kytaristou z The Wallflowers a on je tak zatraceně báječný. Myslím, že nám tímhle vším pomůže projít. Také Blair Sinta, který je neuvěřitelným bubeníkem, co pracoval s Alanis Morissette a Curt Schneider, basista ["z Five For Fighting" -- CB], a panebože, on je úžasný. A pracuji s Ryan Shorem, který je producentem, dělá hodně soundtracků pro filmy a takové věci. Měl jsem hodně rozdílných věcí, co jsem chtěl tak trochu zkusit vložit do holistického alba (směje se). Potřebuji tedy člověka, který rozumí různým typům písní. Takže nakonec, v nahrávacím studiu, nezáleží na tom, jak dobré to je, je to jiný druh tlaku a je to jiný druh zkušenosti. Opravdu je to zábava a vlastním způsobem je to i nebezpečné. Když jste však před publikem, tak je bavíte, víc než cokoliv jiného, bavíte je a využíváte buď vaší hudbu nebo pokud hrajete hru, tak používáte slova, protože se v podstatě snažíte s publikem mluvit, využíváte k tomu jakýkoliv prostředek, který v té době máte. To je ta skvělá část. A někdy, někdy k vám publikum bude chtít mluvit nazpět, víte? (oba se smějí)

CB: Po vaší divadelní společnosti, jste se nakonec přesunul k televizi a filmu. Technicky, to je jako den a noc.

JM: Naprosto.

CB: Můžete hrát třiceti vteřinovou scénu, sestříhají ji, děláte ji šestkrát za sebou. Jak jste se vyrovnal s těmito změnami? Bylo to pro vás nepříjemné?

JM: Ano, zcela. Věděl jsem to. Dřív než jsem se přestěhoval do L.A., tak jsem věděl, že u filmu jsou zcela jiné požadavky, než na jevišti. Rychle jsem přišel na to, že se musím v podstatě zbavit všeho, co jsem sem naučil. Bylo mi třicet-čtyři, nepodrobil jsem si jeviště, ale v Seattlu a v Chicagu jsem byl dobře využívaným hercem a myslel jsem si, že v základě vím, jak tu práci dělat. A v podstatě jsem to vše musel spláchnout. Dobře, tady to je: na jevišti jste jako kuchař v restauraci Benihana. Byl jste někdy v Benihaně? Přijde tam za vámi kuchař a obsluhuje vás.

CB: Jistě.

JM: A všechny kostýmy a scénář a osvětlení a všechno ostatní, to je jako celer, steak a cibule, všechno to jsou vaše ingredience, ale v momentě prodeje, ve chvíli, kdy ten produkt vlastně vytvoříte, tak jste to jen vy, a vy používáte ingredience, jak umíte. Víte, hrozně nerad to říkám, ale dramatik může být mrtvý. Producent může být mrtvý. A světla můžou zhasnout, upřímně. Jste na místě řidiče, vytváříte produkt a prodáváte ho zákazníkovi. Ale ve filmu jste celer (směje se). Takže, pokud se snažíte vyprávět příběh, potom jste vážně na špatné adrese. Pokud se snažíte manipulovat s rytmem, nebo se snažíte házet slova do větru, aby jste dosáhli určité barvy nebo efektu, jste na velmi špatné adrese. Jak jsem slyšel, nevím, zda je to pravda, ale slyšel jsem, že Meryl Streep se vlastně ani nesoustředí na to, jak se ta scéna zapadá do příběhu. Jakoby si scénář přečetla jednou, aby zjistila, zda to chce dělat a pak se pouze zaměřuje na každou scénu, jako by každá ta scéna byla vlastní hra.

CB: To je zajímavé.

JM: Ano. Musel jsem se tedy všeho zbavit, naprosto všeho a jako bych to věděl, producentům v Buffy jsem řekl, že jsem to věděl, vzpomínám si na Josse, že mi jednou řekl: „Trochu méně Laurence Oliviera a trochu více Tima Rotha.“ Řekl jsem mu: „Já vím, snažím se! Snažím se!“ Opravdu to ale fungovalo jen když jsem byl naprosto apatický. Byl jsem hodně unavený a přišel jsem do práce a už jsem se vážně nestaral. Pak jsem viděl, že z toho byla ta nejlepší věc, jakou jsem kdy udělal.