Marsters Class

zdroj: Buffy Magazine, č. 28, prosinec/leden 2007

autor: Abbie Bernstein

photo by:

Bojoval sám s mužem z oceli, utekl děsivému přízraku ze stínů, napsal nové album a pomáhal s organizováním vlastní konvence! Není divu, že se James těší na trochu oddechu. V exkluzivním rozhovoru jsme se podívali spolu s oblíbeným hercem zpět na rok 2006 a zjistili, co pro něj chystá budoucnost…

Jen proto, že jste neviděli tento rok Jamese Marsters na TV obrazovkách každý týden, neznamená to, že by tento muž nebyl zaneprázdněný. Ve skutečnosti, během našeho rozhovoru James řekl: "právě zažívám svůj 3. den volna za 11 měsíců."

Takže co James dělal? Mimo jiné, zahrál si v americkém TV filmu Cool Money, který byl natočen podle skutečných událostí, jako skutečný zloděj Bobby Comfort. Představil se v hostující roli v seriálu Smallville, jako zlá umělá inteligence nesoucí jméno Brainiac, hraje v připravovaném hororu Shadow Puppets, v přípravě na nové album hodně skládá nové písně a spolupořádal konvenci.

Shadow Puppets, říká James, je o skupině lidí, kteří se probudí v psychiatrické léčebně. "Jsou uvnitř zamčení, nevědí, kdo jsou, nepamatují si, jak se tam dostali a jsou pronásledováni. Byl to nízko rozpočtový film, ale když jsem si četl [scénář] v letadle [z Los Angeles do Vancouveru ] na natáčení Smallville, při prvních 20 stránkách se mi zježili chlupy vzadu na krku. Seděl jsem na kraji sedadla. Mělo to kolem sebe to staré Hollywoodské napjaté očekávání – je tu příliš moc napětí, skoro cítíte, jako když se vznášíte nad podlahou – to je co nazývají pochybnosti." Směje se.

K natáčení Shadow Puppets se používalo umění digitální kamery, vysvětluje James. "Režisér Jonathan Hale byl génius – neměli dostatek peněz na miliardu světel, takže jich používal jen pět nebo šest, ale přecpal jimi natáčecí místo. Takže natáčet tam bylo to o dost méně pohodlnější, pokaždé jste museli uhýbat před přístroji a světly, ale když jste to viděli na plátně, je to ‘Můj bože!‘ Tohle je film s průměrným rozpočtem [proti tomu, že měli jen nízký rozpočet]! Jak jsem se k tomu filmu dostal?"

"Přicházejíc z divadla“ pokračuje James, "vždy jsem bral malé peníze a donutil kritiky psát ‘wow, je to tak dobré, jako práce velkých chlapů, kteří to dělají za čtvrt miliónu; Marsters to dělá za 7000 dolarů a je prostě tak dobrý jako oni.‘ byl jsem na to víc než pyšný; začal jsem si uvědomovat, že na tom něco bylo. Na tom, že nemáte mnoho peněz, existují umělecké výhody. Protože bych se pohyboval mezi mou společností a velkými divadly ve městě, ať už v Chicagu nebo v Seattlu a sledoval bych, jak velká divadla utrácejí hodně peněz, a divil bych se, kam jdou, zajímal bych se o to, zda to za to bude stát."

Režisér Shadow puppets Michael Winnick se ukázal jako někdo s podobnou živostí, říká James, "S Michaelem jsem prožil výborný čas – tak nějak přemýšlíme stejně. Muselo to být vtipné, protože jsme přerušili záběr a jiný herec se ke mně otočil a řekl mi ‘Jak si myslíš, že to šlo?‘ a já jim řekl, co jsem si myslel a pak přišel Michael a řekl přesně to, co jsem řekl já, nebo jsme velmi rychle začali dokončovat věty toho druhého. Legračním způsobem, čím méně musíte mluvit s vaším režisérem, tím lépe, protože to znamená, že můžete zůstat ve vaší postavě a nesnažit se cokoliv vytvořit a nezkoušet na nic tlačit. Pokud jste vy a režisér na tom dobře s komunikací, může vám dát dobrou přípravu [v tom co dělá postava], ale nemusí to začínat velkou konverzací. Tohle byl můj problém, když jsem začal režírovat [na jevišti] – příliš jsem mluvil. Mí herci trávili všechen čas přemýšlením nad scénou a ne tím, aby v ní byli ve skutečnosti ponořeni. U filmu je to dokonce pravdivější. Většina režiséru to ví – snaží se příliš nemluvit. Dostane se vám to do hlavy a kamera vás zachytí hrát, takže opravdu o tom nesmíte přemýšlet. Takže pokud můžete mít režiséra, který vám může předat úpravu v pěti nebo třech slovech, je to radost."

James nemůže říct mnoho o jeho postavě Jacka ve filmu Shadow Puppets, aniž by odkryl karty, ale něco prozradil. "Má postava je chytrá, má schopnost zůstat klidný, ale je vyděšený. Poté začnou lidé odhalovat svou totožnost a víc se to zkomplikuje."

Další stránka Shadow Puppets, která Jamese těší, byla příležitost zahrát si proti Tony Toddovi [Vyasa v Angelovi v dílu "Shroud of Rahmon", nejznámější fanouškům hororu jako hlavní postava ve filmech Candyman]. James popisuje tuto zkušenost jako: "báječnou, Tony je typ jako já, kdy nemusí snést všechnu tu bolest, aby se do toho ten den vžil, tak ale tenhle den, je ta bolest skutečná. Není to, jako že by ji předstíral, ale nemusí být nezbytně zlý – protože jeho postava ve filmu je velmi tajemná, velmi rozzlobená a velmi nebezpečná. Pamatuji si, jak jsem doufal, že chlap, který bude hrát tuhle postavu, že to nebude brát příliš vážně, v opačném případě by se stalo natáčení velmi vážné…" James na zdůraznění zavrčí. "Tony má tu schopnost vtipkovat s vámi, mluvit s vámi o něčem velmi významném a být vnímavým a pak se otočí a jde na plac a skoro vás vyděsí k smrti. Má v sobě skutečný hněv – prožil si něco skutečného, co mu dává plné právo být rozzlobený. Avšak je dokonalá profesionál a veškerou šťávu z toho si nechává pro kameru."

Co se Jamese týká, do psaní a zpívání dával spoustu vlastní energie v podobě emocí. "Mám 17 [nových] písní, kolem 13, co jsou hotové, sedli jsme si nad to s mým přítelem – skvostným bluesovým kytaristou, který se jmenuje Stephen Patt - a bylo to úžasné. Jen tak jsem mu dal kytaru, ponořil se do toho, jak to cítil a má otázka na něj byla, ‘Jak dostanu všechno tohle do jednoho alba? Mám punk-rockové písně, mám folkové písně, mám bluesové písně a celé je to od každého trochu.‘ Poté co jsme si spolu sedli – zabralo nám to pár hodin a celé to zahráli – byl jsem více přesvědčený, že mohu rokovější a punkovější písně hrát akustické a přitom budou pořád mít nádech nečistoty a stále budou mít tu příchuť, ale budou patřit do světa s ostatními písněmi. Byl jsem z toho opravdu nadšený. Vlastně, abych tak řekl, je to ve stádiu tvorby nového alba."

Co se týče koncertního turné, James říká: "Kvůli mým rodinným závazkům nebudu nikdy schopný vyjet na turné trvající měsíce. Pravděpodobně to zůstane, jak to je, je to trochu honička, buď do Evropy, Austrálie, Kanady a nebo Detroitu. Když pojedu do Evropy, mohl bych se tam snad otočit na dva – tři týdny. To je proč stále produkuji svá vlastní alba," podotýká se smíchem. "Nahrávací společností po vás chtějí, abyste vyrazili na turné. Nevyčítám jim to – takhle se prodávají nahrávky. Ale já mám jiné povinnosti."

Bude James hrát znovu živě ve svém domovském Los Angeles? „Strašně moc chci,“ připouští. „Ačkoli, nechci hrát jen sólo. Dokonce ani Neil Young nevystupoval a nehrál celý koncert jen s jednou akustickou kytarou a to je to Neil Young. Potřebuji k sobě dostat do pozadí nějaké nástroje. Když byli Ghost of the Robot pohromadě, hráli jsme v L.A. pořád a bylo to úžasné. Měli jsme ohromný zvuk a mohli jsme vám roztřást kosti. Než se vytvořila kapela, hrál jsem sólo a všiml jsem si, že mimo L.A. lidé očekávají víc, než jen jednu kytaru. Když jsem vyjel na turné jen já sám, sólo, fungovalo to. Dokonce to fungovalo v Londýně, z čehož jsem byl velmi překvapený. Myslím si, že to možná bylo jen kvůli tomu, že v tom bylo hodně dobré vůle, nebo to bylo koncem turné a tím, že scéna byla velmi vzácná. Má filosofie je, pokud se chystáte jít na větší trh, vezměte si kapelu. Cítím, že jsem ve vývoji a myslím si, že budu schopný dostat [více] zvuk, který chci.“

Tento rok se James do Smallville nevrátí, ale hraní odhodlaného Brainiaca si užíval a jak říká: „Smallville byla dobrá zkušenost a osazenstvo bylo skvělé – se všemi bylo úžasné pracovat, užíval jsem si s nimi“.

Ve skutečnosti, James naplánoval na své konvenci "James Marsters and Friends" vystoupení tvůrců Smallville, Alfreda Gougha a Milese Millera a také castingové režisérky DeeDee Bradley, konvence se konala 8. - 10. září 2006 na Queen Mary. Dále byli pozváni, režisér Shadow Puppets Michael Winnick a kolega Tony Todd, Kevin Sorbo (Andromeda - James hostoval v roce 2001 v 9. díle 2. série "Into the Labyrinth") a scénáristé/producenti seriálů Buffy/Angel Jane Espenson, David Fury a Steve DeKnight (Steve v současné době pracuje na seriálu Smallville), spolu s nimi zde také byla Mercedes McNab (Harmony).

V době rozhovoru, se akorát konvence blížila k začátku a James se zejména těšil na znovu setkání s bývalou kolegyní z Buffy a Angela. „Je úžasná“, rozplývá se James nad Mercedes. „Pokaždé je pozitivní. Je jako kouzlo, Při natáčení s Mercedes jsem nikdy neměl špatný den. I když třeba byla smutná, prožívala to tak obdivuhodně, že nikdy sebou nestrhla ke smutku nikoho dalšího. Nemůžu se dočkat, až ji uvidím s obecenstvem.“

Proč tedy James a jeho manager Steve Himber pořádají vlastní konvenci, proč se James prostě neobjeví na něčí jiné? „Vůbec nevypouštím účast na konvencích (pořádaných někým jiným),“ objasňuje, „ale proč bych nadto také chtěl produkovat? Spolu se svým managerem jsem začal (produkovat) události, když jsme hráli živě s rockovou kapelou a později, když jsem hrál sám, uspořádali jsme společně hudební vystoupení, to pak vyústilo v produkci hry (Londýnská verze Macbetha se dvěma herci). S konvencemi, budeme je dělat znova. Upřímně, vydělám více peněz (s vlastní produkcí),“ směje se. „Jestli chci být upřímný, více riskuji. Pokud by se nikdo neukázal, pořád bych musel zaplatit za prostory a přišel bych o spoustu peněz. Důvod, že lidé, kteří pořádají konvence dostanou většinu peněz je, že v těchto situacích přebírají risk.“

Také je to trochu návrat do 90. let Jamese, kdy produkoval divadelní hry. „Kdybych byl jen herec, vypadalo by to nějak jako 'tohle (produkování/zjevení se na konvencích) není opravdu herectví.' Vzpomínám si, když jsem psal komiks Spika – psal jsem ho, protože jsem si myslel, že nad tím budu mít kontrolu, neuvědomoval jsem si, že ve skutečnosti nebudu mít vůbec žádnou kontrolu. Pak jsem se ale také dostal k muzice, protože jsem si uvědomil, že budu moct produkovat – neměl jsem peníze, stejně tak jsem nemohl získat peníze na film, ale měl jsem peníze k produkci audia.“

I když to může diváky zmást, James nevidí žádné rozpory ve věnování se herecké a hudební kariéře. „Když se vám nelíbí hudba a líbí se vám herectví, tak sledujte jen herectví. Když nemáte rádi herectví, dávejte přednost hudbě. Jsem umělec a budu pokračovat se vším. Učil jsem se pantomimu. Kdybych si myslel, že se to bude prodávat, předvedl bych vám pantomimu – ale není populární, takže tuhle stránku pravděpodobně neuvidíte,“ směje se.

Nyní s tolika projekty za sebou, co chce James dělat dál? Poukazuje, že touhy a příležitosti jsou někdy rozdílné. „Oh, no, co chcete a co je reálné,“ směje se. „Byl jsem nadšený projekty, kde hraji dobrého chlapa. Rád hraji parchanty, ale mohou být poněkud limitující. Koncem dne se nepředpokládá, že se s nimi publikum ztotožní, spíš budou chtít být od nich co nejdál. Bylo tu několik projektů, které se mohly uskutečnit; plaval jsem ve vřícím bazénu darebáctví a teď namáčím prsty do chladnější studánky, představování normálního chlapa. Když hrajete hlavní roli, tak jediné o co jde, je dostat publikum na svou stranu. To bylo něco, co jsem byl schopen udělat. Bylo to skvělé a použil jsem to, abych s tím uspěl s darebáky, protože se snažím dělat stejné věci, i když hrajete zloducha, snažíte se přivést diváky do úzkých a pak dostanete dokonalejšího zločince. (Hraní dobrého chlapa) bude zábavné, protože to bude odlišné od toho, co jsem dělal, ale bude to také zábava, protože čistě hraní, je být soukromý na veřejnosti. Odhalování sám sebe bez nutnosti, proměnit se na darebáka, je tak trochu zábava.“

Mezi mnohé herce, které James obdivuje patří Robert DeNiro a John Billingsley (kdysi hrál ve Star Trek: Enterprise, nyní hraje v TV show stanice NBC The Nine, pracoval s Jamesem v díle Angela „Unleashed“, kde představoval experta na vlkodlaky, Dr. Royce). James a John často křížili své cesty, když působili v divadlech v Seattlu. „(John) má úroveň opravdovosti o které si myslím, že ji ostatní lidé nemají sílu projevit. Může se jen potit a být nervózní, být lidská bytost a nesnažit se být skvělý. Je to úžasné. Tohle je revoluce DeNira – přestat se snažit vypadat skvěle, ale udělat to, být cool.“

Spike je v tomto výjimka, připouští. „Bylo to tak, když jsem hrál Spika, měl jsem vypadat skvěle. Část očekávání je, že bude určitým způsobem cool. Stalo se to vážným problémem, když se procházíte po štěrku, nebo po nějakém nerovném povrchu či po skutečném hřbitově, kde jsou propadlé hroby do země a od vás se čeká, že půjdete hrdě a vznešeně a ve skutečnosti zakopáváte. Pak si přejete, aby vaše postava tu noc byla Xander – 'Přeji si, abych mohl zakopnout, nebo jen nadskočit, ale musel jsem vypadat pořádně cool.' Všechno záleží na postavě. Když ale hrajete hlavní roli, myslím si, že se skutečně vyplatí nesnažit se pořád vypadat cool. Nemyslím si, že chce publikum na konci vidět něco, co je lepší, než jsou oni, myslím si, že chtějí vidět něco opravdového, na co je jim dovoleno upřít pohled.

Přestože je to více než tři roku od konce Buffy, James má trvalý pocit, že byl součástí něčeho mimořádného. „Do jistí míry je dobrý seriál jako rocková kapela. Je to věda, ale zároveň i alchymie. Buffy se jednoduše trefila do svého tématu výborně, jako kapela, která zůstala u svého zvuku. Nebudu se pouštět do srovnání – porovnat něco k Buffy je obtížné, protože Buffy měla štěstí, jenom všichni ti lidé, kteří byli ve stejnou dobu přivedeni dohromady, to se stalo kouzlo.“