Setkání s fanynkou na The Harvest Convention 2003

Zdroj: Londýn - místní tisk, 2003

Dívka jménem Janice(20) vyhrála v roce 2003 soutěž o nejlepší nakreslenou podobu Jamese (volba byla mezi kresbou tužkou a uhlem, ona zvolila tužku) v rámci Harvest Convention June 20th-22nd 2003 a její výhra byla 45 minut (maximálně) strávených se svým idolem. Soutěž pořádalo místní rádio, jako jeden z partnerů akce. Janice bylo nabídnuto, že s ním může strávit ten čas víceměně o samotě a pak přijít poreferovat sama do rádia, do jedné z odpoledních show a nebo tam s nimi i někdo bude a ona tam pak už nebude muset. Janice si vybrala druhou možnost a jde s ní reportérka Liza.

Janice přichází s Lizou do místnosti, kde je i James a čeká na ně. Vejdou obě dovnitř a James okamžitě vstává, aby je přivítal. Usmívá se a jde k oběma, potřese si rukou s Lizou a ta se jde posadit do jednoho z křesel, co je v místnosti. James pak obrátí pozornost na Janice a nabídne jí místo k sezení.

James: Ahoj, Janice, rád tě poznávám.

Janice: Ahoj, já tebe taky. Jsem moc ráda, že tu mohu být a myslím (nadechne se), že budu brečet.

James: (trochu vyděšeně) Nesmíš brečet.

Janice: Já vím, omlouvám se (začínají jí téct slzy)

James: Zlato, nesmíš plakat. Raději se usměj. Zhluboka se párkrát nadechni a bude to lepší. Můžu ti nějak pomoct? Chceš se třeba napít?

Janice: (zkouší se nadechnout) Ne, já….(rozbrečí se naplno)

James: Ježíši, nebreč. Já…tohle je (v rozpacích), chceš obejmout? (naděje v hlase)

Janice: (vyjekne) Ne! Já bych už z toho asi už umřela. (přitom pořád brečí a slzy jí tečou po tváři) Já, omlouvám se ti, jsem z toho jen strašně vykolejená, tohle normálně nedělám, fakt brečím málo.

James: (chápavě) Já chápu, vážně. Vše je v pořádku, jen se uklidni. Vím, co je to se setkat, s někým koho (odmlčí se) máš ráda.

Janice: (kývá hlavou) Strašně moc, jsi nejlepší.

James: Vyhrála jsi soutěž, že? Bylo to nějaká malba?

Janice: (přes slzy) Ano, měli jsme na výběr tužku nebo uhel, mám to tady sebou (otře si oči), kdybys to chtěl vidět.

James: Jistě, moc rád. Lepší něco vyhrát takhle, než sbírat obaly od čokolády (usměje se)

Janice: Taky myslím (přes slzy se usměje a podává Jamesovi obrázek, co je v deskách).

James: (delší dobu se na něj dívá) Je to moc krásné na to, abych to byl já, nemyslíš? (Janice začne opět trochu vzlykat). Bože, Janice, já už nevím, co s tebou dělat. Neplač, nebo mě rozbrečíš taky. Už tě nebudu chválit, dobře?

Janice: Já…(otře si znovu oči) ještě jednou se omlouvám. Vím, že jen marním čas. Možná….Možná by jsi mohl něco povídat a já budu zatím už ok. Teda jestli mě tu ještě chceš.

James: (vypadá klidnější a snaží se jí uklidnit) Jistě, že ano! Jsem rád, že jsem tu s tebou. Jsem tu stejně host jako ty, potřebuju si s někým popovídat (usměje se na ní) Třeba jak se mi tu líbí? (Janice kýve hlavou).

Bylo to tu krásné. Jsem vždycky ohromený z těch lidí, co jsou tady, kolik jich příjde, aby nás jen viděli. Mrzí mě, že pak nemůžu více lidem vyhovět, proto je setkání s tebou skvělé, mám rád tenhle živý kontakt, je to lepší než naučené otázky novinářů. Ty jsi si nějaké připravila?

Janice: (už klidnějším hlasem) Ano, nějaké taky mám. Chtěla jsem se zeptat, jestli jste tady měli vůbec nějaké volno?

James: No, večer pak pár hodin ano, ale jinak je to opravdu dost nabité. Hodně fanoušků, hodně akcí, hodně podpisů, nikdy jsem se snad tolik nepodepsal jako tady. Asi mi upadne ruka (usmívá se)

Janice: No, já bych taky chtěla, kdyby jsi se mi podepsal, kdyby ti to nevadilo.

James: Moc rád se podepíšu.

Janice: Jak se ti líbil konec Buffy? Je to už pár měsíců od konce.

James: Byl úžasný, Joss chtěl sice víc času, ale nešlo to a museli jsme se vyrovnat s tímhle časovým údajem. Naprosto skvělé. Po tolika letech to končilo a on a Sarah se dočkali finále.

Janice: Ale ty taky…

James: (usměje se na ní) Ano, já taky, ale chápej, oni tam byli sedm let, téměř den co den, někdy i 18 hodin denně. Zasloužili si to. My všichni.

Janice: Bylo to smutné? Myslím konec.

James: Hodně lidí si to vůbec neuvědomovalo, ne přímo v tu chvíli, ale bylo to krušný. Ty poslední hodiny na place byli smutné. Ale zároveň jsme byli plní toho, že jsme to dotáhli do konce.

Janice: Po kom se ti bude nejvíc stýskat?

James: Po všech. Se všemi jsem vycházel myslím velmi dobře. Anthony, Sarah, Michelle, Alyson….Je jich hodně. S některými jsme se viděli i teď na téhle akci a jinak snad zůstaneme nějak v kontaktu.

Janice: Můžu se zeptat, proč tak málo mluvíš o svém soukromém životě? Ostatní toho taky moc nenapovídají, ale o tobě se skoro nic neví. Slyšela jsem, že se i dlouho dohadovalo, kolik ti je vlastně let (poprvé se usměje).

James: Vidím, že už ti je líp, zlato (smích). Máš pravdu, nerad o tom mluvím a musím i říct, že se mě na to často lidi ani neptají. Asi by to i někteří chtěli vědět, ale asi nemají odvahu, nebo (zamyslí se)… nebo nevím. Odpovídám vždy v rámci možností na všechny otázky. Co by jsi chtěla vědět? (usměje se)

Janice: (zčervená) Já….Nechci se ti vrtat do soukromí, opravdu, jen jsem se na tohle chtěla zeptat.

James: Je to v pořádku, opravdu. Jen prosím (opravdu prosebným hlasem a pak se usměje) zase nezačni plakat. Klidně se mě na něco zeptej. Tohle mi vážně nevadí. Vadí mi, když příjdou reportéři viditelně za účelem, aby vydělali peníze a dostali vás do úzkých. Měl jsem asi štěstí na ty lepší z nich, ale pár se jich taky našlo, a od tebe to je opravdu zájem a ne nějaká zlomyslnost.

Janice: Ne, já opravdu nechci být taková. Já …moc ti děkuju, opravdu nechci být vtíravá a ptát se tě na osobní věci.

Chvilku se rozhostí ticho.

James: Už nechceš nic vědět?

Janice: (podívá se na něj) Víš, o tomhle jsem snila, takhle tě vidět a být tak blízko. Neumíš si už možná ani úplně představit, co to může pro někoho znamenat. Jsi tady a reálný a jsi moc milý. (James se na ní se zájmem dívá) Už se nechci na nic ptát, jsou to otázky, co už dávalo hodně lidí přede mnou, vážím si tohohle strašně moc, že jsem tu mohla být.

James: A já děkuju za tohle. Je to jak fráze, ale vážím si toho, opravdu neskutečně moc. Jsem rád, že jsem ti mohl udělat radost. (zvedne se, obejme jí a políbí na tvář)

Janice: Děkuju.

James: (usměje se) Mně bylo potěšením.

Podepíší se ještě nějaké fotky a desky, co má Janice sebou, podají si ruce a Janice s Liz odchází.